Dr. Radovan Karadžič byl odsouzen haagským tribunálem na 40 let do vězení
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Významným předmětem obžaloby i obhajoby Dr. R. Karadžiće byla i otázka Srebrenice a otázka velikého podvodu v té souvislosti. Nelze popřít, že v té oblasti bylo hodně mrtvých na obou stranách, že nikdo nebyl zcela bez viny. Pravdě ale neodpovídají počty mrtvých (údajně Srby zastřelených) a už pak vůbec neodpovídá pravdě tvrzení, že šlo o genocidu. Základní dezinformací je pak skutečnost, že se v souvislosti s událostmi kolem Srebrenici prakticky vůbec nemluví o srbských ztrátách, o téměř stu zničených srbských vesnic ve východní Bosně, o mnohem více než tisíci povražděných jejich obyvatelích vojskem bosenských Muslimů (28.divize) z údajně „demilitarizované“ Srebrenici, která vůbec demilitarizována nebyla. Zarážející při tom bylo, že byl při vyšetřováních zakázán přístup srbským forenzním expertům, takže vůbec nelze bezpečně zjistit, odkud všude byli mrtví posbíráni.. Původní zprávy v červenci 1995, kdy srbské vojsko vstoupilo do Srebrenici, uváděly něco přes 7 000 nezvěstných, ne tedy mrtvých, jak se později v nejednom případě ukázalo. A teď se počty údajných zabitých zvyšují už nad 8 000. Nutno zde uvést průkopnickou práci německého publicisty, který odhaluje lži vládní německé propagandy (J.Elsässer: Válečné zločiny. Smrtící lži spolkové vlády. Konkrét, Hamburg, 2000; Válečné lži. Od kosovského konfliktu po Miloševiće. Homilius, Berlin, 2004) Také zůstává nezodpověděnou otázka, jak je možné, že 3 016 “mrtvých“ (údajně zavražděných) Muslimů z oblasti Srebrenici „vstalo z mrtvých“, a podle volebních seznamů se účastnilo v roce 1996 voleb v BaH, Mezi údajně masakrovanými byly stovky těch, kteří zemřeli mnohem dříve a jinde. A bez souvislosti s válečnými událostmi (M. Ivanišević: Srebrenica - July 1995 – In Search of Truth. Hrišćanska Misao, Beograd, 2008; osobní informace 2010).
Téměř nikdo neuvádí skutečnost, že v Srebrenici do druhé světové války žilo zhruba 50% Muslimů a 50% Srbů. Vzhledem k masakrům Srbů za ustašovského samostatného Chorvatska (1941-45) a částečně i migrací se jejich počty zmenšily, takže před občansko-etnicko-náboženskou válkou v roce 1991 jich tam žilo necelých 30%. Při vstupu Vojska Republiky Srbské (VRS) do Srebrenici 11. července 1995, tam už žádný Srb nežil. Srbové, podobně i prosrbští Muslimové v BaH (nebylo jich málo), rozbití Jugoslávie nechtěli, oni ničení a zabíjení v BaH nezahájili. Díky nerozumu svých předáků se nechtěně dostali za nepřátelské barikády. Generál Mladić, velitel VRS, tvrdě odsoudil jakékoli tvrzení o genocidě, kterého se údajně měli dopustit jeho jednotky:
-„Naše vojsko dostalo striktní rozkazy, aby se k zajatcům chovalo podle mezinárodního práva. Nekonala se žádná masová zabíjení, masové popravy, jak to hlásila západní média. Ale já, bohužel, vůbec nevylučuji možnost pomsty našich vojáků z tohoto kraje, kterým srebreničtí Muslimové pod velením Nasira Oriće dříve jejich vesnice zničili a povraždili jejich rodiny…Naše autobusy převezly, i když jsme měli málo benzínu, kolem 30 000 civilistů (žen, dětí, starých lidí) a vojáků, kteří se vzdali, k muslimským liniím ve směru na Kladanj a Tuzlu. A to pak má být genocida?...Vojáci, kteří se nevzdali (bylo jich snad kolem 10 000) a nebyli převezeni spolu s civilisty, se pokusili prorazit z našeho obklíčení. Tady utrpěli veliké ztráty v bojích a na minových polích. A lháři z Haagu z nich udělali postřílené zajatce…Bosensko-hercegovští Muslimové mě musí nenávidět, nejvíce jejich matky, když za mým jménem vidí tolik svých mrtvých synů, vojáků a bohužel i civilů, pobořené domy a zničený majetek. Ale měli by pochopit, že ONI to roztrhání země, to ničení a zabíjení, chtěli a zahájili, vše proti ústavě BaH. A co jsem já měl dělat? Měl jsem je v klidu nechat zabíjet můj národ, jak se to stalo v roce 1941 za ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko? My Srbové, četní Muslimové i Chorvati projihoslovanského smýšlení, jsme to ničení a zabíjení nechtěli a také jsme ho nezačali…“ (R.Doleček: Hovory s generálem Mladićem.
V hlavním městě Nigeru Niamey vojáci vzbouřili, ale byli potlačeni vládními silami za podpory ruského „Afrického sboru“, píší Der Spiegel a AFP.
